• Novinky
• Akce
• Nejprodávanější
• Vybrali jsme pro vás

Každý z nás si svůj domov touží upravit dle svých potřeb, svých možností a snů. Dnes, tak, jak i v dávných dobách, člověk přirozené tíhne k zvelebení prostoru ve kterém se denně zdržuje. Každá doba lidských dnů má svá specifika. Zahloubením se do histórie objevíme téměř vždy něco, co právě nás oslovuje nejvíce. Nabízí nám souznění s danou dobou a často stačí malý střípek, věta, obrázek... a my vplujeme do časů svých předků

Hradiště Hostivař (Kozinec/Šance )je zcela unikátní archeologická lokalita. Hradiště se rozkládalo  na ploše téměř 7 ha (hektaru), na strmém ostrohu, který ze tří stran obtékal potok Botič. Podle archeologických výzkumů představuje jediné známe hradiště ze starší doby železné (pozdni halštát a časný latén) na území Prahy.  Právě v tomto období (kolem roku 500 př.n.l. ) se zde formovala kultura, která plynule přerostla v keltskou civilizaci.

Denní život v keltských osadách byl spjat s rytmem přírody. Rodové celky, zákony komunity, životní styl, příroda a její dary. Úcta a ochrana zdroje života.  Podstata standardu života člověka spočívala v jeho zručnosti, schopnosti přijmout informace, spracovat je, a pojmout do svých dnů.  

Obživa ze zemědělství byla podmíněná porozumění přírodním cyklům a denně vynaložené práci jednak na poli, v lese, v domácnosti. O keltech víme, že byli zruční řemeslníci i zemědělci. Ťěžká práce na poli byla rozdělená mezi muže, též  práce na stavbě domů byla práce mužů, nebo zpracování kovů/kovářství, ženy se starali o domácnost, děti, tkali plátno, šili, vařili. 

Bydlení je buď v polozemnicích, někdy v nadzemních domech uchycených na kůlech zapuštěných do země (hlavně u jezer, vodních ploch). 

Hostivařské nálezy: Archeologové přímo v Hostivaři objevili kostrové hroby z této doby. Našly se v nich luxusní předměty prokazující vysokou řemeslnou zručnost: bronzové nánožníky, prsteny, železné spony, (pravěke spínaci špendlíky) a náramky ze švartny/černé sapropelitové horniny) Celé hradiště zaniklo obrovským požárem. Žár byl tak silný, že hradba z kamene, hliny a dřeva se roztavila v jednolitou strusku, která tam je do dnešních dnů.

Keltské svatky: 1.- Samhain/1.listopad, začátek keltského roku,  2.- Imbolc/1.února, svátek začínajicího jara, zasvěcený bohyni Birgid, 3.-Beltane/1.května, svátek vyhánění dobytka na pastvu, zapalování rituálních ohnů k očistě, 4.-Lughnasadh/1.srpna, svátek sklizně a oslavy hojnosti Země. Všechny tyto svátky vedli druidové pod šírým nebem, zejména v dubových hájích určených na slavnostní setkávaní. Často u těchto míst byly prameny, nebo studánky, protékající potůčky, kterak keltové měli vodu v úctě. Chápali to, co dnes již víme i my. Voda je živý prvek a vníma vše, co se kolem ní děje, dokáže měnit svoji strukturu/vzhled dle negativa, nebo pozitiva.

Spojeni dvou mladých lidi u keltu, za účelem založení rodiny, síce bylo částečně domlouvane rodmi, nicméně žena měla právo zvolit si, zda toto spojení přijme, nebo odmítne. Rovněž bylo možné manželství opustit, pokud nebylo v soužiti nabyto souznění. Pokud žena přinesla pro společný život větší majetek než muž, stávala se obvykle hlavou rodu.

Na území Česka se našlo už 35 rondelů různych velikosti. Některé mějí průměr jen 30m, největší 230metrů. Tyto kruhové areály vznikaly v období mladší doby kamenné, přibližně před 6 800 až 7 000 lety. Dodnes fascinují archeology svou velikostí, přesností i prozatím nejasným účelem. 

Rondel je kruhový nebo oválný areál vybudovaný z příkopů někdy až 4,5 metrů hlubokých a vysokých dřevěných palisád, přes které nebylo možné vidět dovnitř Rondelu.  Součástí stavby bývalo několik vstupních bran, které byly často orientovány podle světových stran nebo významných astronomických jevů, například východu a západu Slunce během slunovratů.

Rondely stavěli první zemědělci kultury s vypíchanou keramikou, ze které se našli právě v Ruzyni/Praha střípky. K jejich výstavbě bylo zapotřebí značného množství práce a dobré organizace celé komunity. Již navrhnutí Rondelu a nalezení vhodného prostoru v lokalitě, vyžaduje zaměření se na plán. Provedení výstavby je následně záležitosti organizace výkopových prací, zabezpečení materialu, i lidi.

Česká republika patří mezi země s největším počtem objevených rondelů ve střední Evropě.  Mezi nejznámější lokality patří Kolín, Vchynice, Těšetice na Znojemsku, Praha-Ruzyně nebo Bylany u Kutné Hory.

Většina rondelů byla objevena díky letecké archeologii a geofyzikálním průzkumům. Na povrchu totiž často nejsou viditelné, protože jejich dřevěné konstrukce dávno zanikly a zachovaly se především vyplněné příkopy.

Objev rondelů výrazně změnil pohled na život prvních zemědělců. Ukazuje, že již před téměř sedmi tisíci lety dokázali lidé plánovat rozsáhlé stavby, spolupracovat ve velkých skupinách a vytvářet místa s významným společenským i duchovním významem.

Rondely představují jedinečné svědectví o vyspělosti neolitických komunit a patří mezi nejvýznamnější archeologické památky evropského pravěku. Jejich výzkum stále pokračuje a přináší nové poznatky o životě našich předků. 

Prastará kronika česká není kronikou události. Je to kronika krajiny a pamětí. Pověsti a mýty nevznikly proto, aby přesně zaznamenaly minulost. Vznikly proto, aby minulost nezmizela. Mýty nejsou v podobě doslovného příběhu, ale jako paměť krajiny, doby, vzpomínka na hrdiny, předávaná ústně po nesčetné generace a postupně přetvářená podle potřeb každé doby. Mýty jsou vzor, co se časem stáva zákonem.

Dřív než lidi psali do kamene, psali do lidské paměti. Kámen uchová stopu tisíce let. Slovo může uchovat mnohá tisíciletí, dokud je má kdo vyprávět.

Když společnost nemá písmo, nemůže si pamatovat desetitisíce podrobností. Musí vytvořit příběhy, které nesou mnoho významů najednou.

Jedna věta může obsahovat pravidlo života.

Jedna postava může představovat celé období.

Jedna svatba může znamenat spojení dvou kultur.

Jeden rod může představovat stovky generací.

Právě tak fungují mýty. Vypráví nejdůležitější události které se stali skrze tisíciletí v jednom příběhu. Tak starejší vyprávi kroniku českou. Prastaré místo podél řeky.

Tak Praha se jeví jako místo přechodu

• práh domu,
• práh dospělosti,
• práh nové doby,
• práh lidských dějin.

Praha není jen město. Je místem, kde se podle tradice stále znovu překračuje práh. Zanikne a znova povstane. Obnova, pravě tak jako doba. Jeden cyklus končí a druhý začína.

Manželství Libuše a Przemysel je na pozadí zapsána doba: spojení dvou kultur, dvou pozitiv: Libuše jako láska, optimismus, keltská žena, vladyka, možná druid, Przemysel  jako síla, mysl, ten co osíva zemi, slovan/venet, ten co přichází a nese spojení.  Tak Čech, Krok, Kazi aTéta, jsou síce významné lidské postavy, které lidem přinesly všeobecně používané dobro, nicméně v pozadí nesou dávne, pradávne doby.

Toto je síla mýtu. Hrdina a jeho doba, která se časem stáva vzorem, tradici, zákonem. Prastará skutečnost, kterou si adoptujeme do svých dnů, dál s námi nese paměť prastaré doby lidstva. Pečetný vosk, do kterého vkládáme kus svého symbolu.  Tak proutěná mošna na zádech, naplněná slámou, či obilím a prosté boty toho, co obděláva zemi, mluví o člověku značné síly, uvyklému tvrdé práce, člověku pevného rozumu a obsáhlých znalostí přírody a jejích zákonů, člověku co si vlastní mysli a rukama, jen co překročí práh dospělosti, vytváří práh domu, aby založil práh nové doby, jako pokračovatel rodu, a přenese se tak přes pomyslný práh do toku lidských dějin. Ten, co nesouce pradávné znalosti svého rodu, vzcházejíci z tvrdé práce na poli a péče o přírodu i svůj rod, spojí dvě kultury a jeho sémě bude žít dál a nést v tomto odkazu dějiny lidstva tak jak je vyprávěli po celá tisíciletí jeho předci svým potomkům. A každá nová generace bude svým potomkům vyprávět skrze mýty, prastarou kroniku lidského rodu. A pradávny počátek je tak, jakoby se stal jen před nejakou chvíli, protože my jsme součastí jejích dnů. Neseme jejich touhy, znalosti, právo i povinnost. Neseme hrdost jejich dnů a vlastní naději být řekou, plynouci nekonečnem času. Toto a mnohem více, je síla zapsaná do mýtu. úcta a čest prokazována předkům a hrdost být součásti jejich života, jenž přes nás plyne dál do věčnosti.